Duchovní obnova Koclířov - svědectví účastníků

Duchovní obnova Koclířov – svědectví účastníků

Milí čtenáři webové stránky SMM 🙂

rádi bychom se s Vámi podělili o několik „svědectví“ účastníků duchovní obnovy v Koclířově…

 

 

Na duchovní obnově jsem se cítil krásně, byl jsem skutečně duchovně obnoven. Velmi se mi líbily hry zejména na poznávání liturgických věcí a také stavění kaple. Velmi se mi celá duchovní obnova líbila a i když někdy trochu sprchlo, tak poté vysvitlo sluníčko.

Tímto bych rád poděkoval všem za krásnou duchovní obnovu s Janem Pavlem II. a Janou Pavlou, též se sestrou Miladou, s. Romanou, s. Margitou, bratrem Milanem, otcem Lubomírem, a se všemi:-D Moc Děkuji 😀

Jan Němeček 😀

 

Vojta s Toníkem si obnovu moc chválili, byli spokojeni, i když museli ze sebe něco vydat – růženec a mše svaté. Tak veliké Pán Bůh zaplať všem a děkujeme.

(maminka účastníků)

 

Dobrý den milá sestřičko.

Na setkání se mi velice líbilo, že každý den jsme mohli jít na mši svatou. Dále se mi velice líbilo téma, křížová cesta a modlitba růžence v pěti jazycích. Moc se mi líbila lesní hra, workshopy a hlavně večerní filmy. Jídlo bylo také výborné. Už se moc těším na další obnovu. Moc děkuji za duchovní obnovu a skvělý zážitek. Mějte se hezky !!!!!

Vaše Anička

 

Dobrý den sestro Romano:) Napíši vám, co mi říkají děti:
Karolínka: Mně se tam líbilo nejvíc na celým světě. Měli jsme moc krásný pokojíčky, jako pro princeznu. Také bylo úplně nejlepší, že se sešli jen tři schody a hned jsme byli v kostele, a tam jsem mohla se jít pomodlit i sama. Moc hodné na nás byli sestřičky Kristýna a Margarita. Moc se mi líbily scénky, co předváděli sestřičky a pan kněz, nejvíc ta: Kdybych nebyl v Koclířově, čím bych asi byl? Pak se mi moc líbila písnička, co jsme se naučili i s ukazováním rukama Bůh tě miluje, tu si teď zpíváme i doma všichni. Pak vyrábění růžence z bonbónků, ten nám maminka pověsila na památku na Koclířov v kuchyni. Byl moc pěkný i koncert. Pak vyrábění auta z krabice, které jelo na mši u Hostie…Pak večerní kino s krásnejma pohádkama. Mně se tam líbilo úplně všechno. Jak jsme chodili na jídlo, mše, sestřičky, fakt všechno 🙂
Fanoušek: Bylo to tam úplně nejlepší! Jenom je škoda že to nemohlo trvat třeba čtyři týdny…Hned jsem se skamarádil s klukama na pokoji a ty byli moc hodný. Moc se mi líbilo večerní kino, vyrábění růžence a auta z krabice. Líbili se mi písničky, co jsme zpívali, koncert, pokojíček, jídlo, jak jsme se společně modlili, sestřičky byli moc hodný a fakt vtipný bylo, jak i s panem knězem předváděli scénky. Nejlepší byla: Kdybych nebyl v Koclířově, čím bych asi byl?. Rozhodně tam chci jet i příště a strašně moc se tam těším. Ještě jsem rád, že jsme si tam s Karolkou mohli koupit růžence, co svítí v noci.

Mějte se moc krásně, všem sestřičkám děti posílají mnoho pozdravů. Zuzka, Karolínka a Fanoušek Hoškovi

 

AVE MARIA!

Milá s. Romano, ráda bych poděkovala za krásné chvíle strávené v Koclířově pod Vaším vedením a záštitou P. Marie. Bylo to pro nás moc obohacující a povzbudivé. Děti byly spokojené, program byl dobře propracován, děti se nenudily a zároveň si odpočinuly a hlavně nebyly křečovitě omezovány. Velký dík také patří zpívající skupince /večerní vystoupení s tančením venku bylo supr – děti poznaly, že modlit se nechá i jiným způsobem než na kolenou/. Byla jsem překvapena, když mě ještě ten večer požádaly o společnou modlitbu celého růžence v kostele před svatostánkem, přestože už musely být unavené a vyčerpané. Cítila jsem, jak mají touhu se modlit opravdově s otevřeným srdcem. Též mi bylo sympatické, že bylo vše dobrovolné a nenucené a přesto děti přicházely / např. ranní modlitba v kostele, večerní adorace apod./ Přítomnost řádových sester byla velkým přínosem, protože děti viděly, že jsou to “normální lidé”, je s nimi legrace a nechá se s nimi bavit o všem. Budu moc ráda, když příští rok opět bude možné se setkat a strávit společné chvíle.

(Lenka Březinová)

 

Ahoj s. Romano, jsem rád, že naše obnova oslovila i ty nejmenší děti. Bůh je mocný a plný lásky k těm nejmenším, kteří jsou vnímaví k jeho hlasu.

Stále víc si uvědomuji, že nemám nějaké velké dary nebo nadání na práci s lidmi, ale že si mě občas Bůh používá jako nástroj, aniž bych něco zvláštního udělal, ale jen mu řeknu ano. Jestli jsem nějak Františka oslovil, tak to bylo jen dvakrát. Jednou mě tuším sestra Františka poprosila, jestli bych ho nedoprovodil z oběda, protože sama neměla čas, tak jsem ho celou cestu držel za ruku a trochu s ním povídal a naslouchal mu a pak jsem ho poprosil, aby mi ukázal ty ptáčky, kteří se mu tolik líbili. Spolu jsme pak tiše obdivovali krásu zebřiček a já se snažil po dlouhé době znovu se dívat na ta boží stvoření dětskýma očima a vzpomínal, jak jsem se jako dítě díval na nádheru akvária s rybičkami….

Druhé oslovení bylo toto: když Tomáš Řehák na přednášce povídal o naslouchání Božímu hlasu. Říkal, že často v modlitbě jen mluvíme a nenecháme mluvit Boha, aby nám i on něco řekl, že to není nic zvláštního zaslechnout jeho hlas, ale je to úplně prosté, a dával příklad, abychom si představili, jak vyjdeme s této přednášky a na nějakém konkrétním místě potkáme nějakého konkrétního člověka, jak bude vypadat, a co mu budeme povídat o evangeliu…atd…a co nás jako první napadne, tak se máme zachovat a že to často funguje, že to je Boží hlas, který máme poslechnout a Bůh tak bude moct jednat. Mě přitom jako první napadlo, ani nevím proč, že vyjdu ven z budovy a potkám Karolínku a dám se s ní do řeči, že s ní nebudu mluvit o evangeliu, nebo Ježíšovi, ale jen si s ní popovídám, budu jí věnovat pozornost a naslouchat jí. To mě během chvilky napadlo, jak o tom Tomáš Řehák mluvil, ale moc jsem tomu nevěřil. Po přednášce jsem to chtěl vyzkoušet, ale venku hustě pršelo a byla bouřka a tak jsem šel do herny (už si nepamatuji, jestli jsme tam neměli i sraz s animátorama, kvůli zkoušce na zábavný večer) A tam jsem kromě pár animátorů uviděl i Karolínku s Františkem, jak si na zemi za stolem hrají s puzzlíky. Tak jsem poslechl ten Boží hlas a místo animátorům jsem se začal věnovat dětem a vrhl se k nim na podlahu. Animátoři za chvíli odešli, protože jsme se nesešli všichni a já si povídal s dětmi. Karolínka mi řekla, že už umí napočítat tuším do 500 a František se pochlubil, že už napočítal do 100, ale pak dodal, že jen podle knížky a ukazoval mi, které čísla už pozná, skládal, totiž puzzle s čísli. Já jsem je chválil, jak jsou šikovní a to bylo celé. Myslím, že mě František obdaroval více, než já jeho. Později se sestřičkami jsme se shodli na tom, že se Karolínka s Františkem během obnovy nějak zklidnili, oproti začátku, kdy byli ještě divocí. Podle reakce jejich maminky mohu říct, že se jich asi Bůh nějak dotkl, vždyť děti jsou přece mnohem vnímavější na Boží hlas než my dospěláci. Ježíš říká: “Nebudete-li jako děti….”

Mimochodem, František může stihnout obojí být kuchařem i řádovým bratrem. Já jsem po základní škole studoval na kuchaře-číšníka, pak jsem studoval jako kamenosochař a pak jsem se stal řeholníkem 🙂 Jen ať stále naslouchá Bohu a on už si ho povede.

Můžu říct, že mě ještě dva dny po obnově bolely nohy a chodil jsem jako dědeček, to byl následek scénky, která se dětem tolik líbila a únavy, kterou jsem pak musel dospávat, ale Bůh se projevuje v prostých věcech i v zázracích.

Moc pozdravuji Karolínku s Františkem i jejich maminku.

bratr Milan+

Comments

comments