Blahoslavená, která si uvěřila (2)

Blahoslavená, která si uvěřila (2)

Mlčet, aby mohl mluvit Bůh

Člověk se rád děla malým velikánem. Čím výš se chtěl dostat, čím vyšší chtěl mít babylonskou věž, tím hlouběji spadl a tím více se lidé rozptýlili, takže si už navzájem přestali rozumět. Následky takové domýšlivosti trpíme dodnes. Lidé si už navzájem nerozumějí. Bůh je naopak takový „velký maličký“. Na Zelený čtvrtek se sklání k nohám člověka. Čím níže se člověk skloní, tím více roste porozumění a jednota mezi lidmi. Jendo přísloví říká: „Žádný učený z nebe nespadl.“ Také žádný Bůh z nebe nespadl. Bůh přišel k nám na svět, aby se stal jedním z nás, ale přišel skrze jednu ženu, skrze Marii. Pro člověka je k Bohu jenom jedna cesta a ta odpovídá cestě Boha k nám; je to cesta skrze Marii. Jděme s Marií do školy Ježíšovy: „Jenom jeden je váš Učitel“ (Mt 23,10), vy všichni ale jste učedníci, říká Kristus. Maria je jeho nejlepší žačkou. U ní můžeme opisovat a ji můžeme napodobňovat. Cesta člověka k Bohu musí odpovídat cestě Boha k člověku a ta je vyznačena třemi znameními, která můžeme krátce popsat slovy: tajemství, dialog a připravenost.

Tajemství

Jsou ještě mezi lidmi nějaká tajemství? Umíme ještě mlčet? Vypadá to, jako by v našem světě tajemství neexistovala. Na mapě se už nevyskytuje žádné bíle, nepopsané místo. Přírodní vědy jako by už všechna tajemství přírody vyřešily. Lidé se stali tak hovornými, že také mezi nimi jako by už žádné tajemství nebylo. Když přišel anděl k Marii, nebyl u toho ani žurnalista, ani kameraman. Anděl a Maria spolu zůstali nerušeni. K velkým Božím skutkům spásy vždy dochází s vyloučením veřejnosti, ve skrytu. Maria své tajemství uchovává. Po Zvěstování nepořádá žádnou tiskovou konferenci. Je zdrženlivá, a to i vůči tomu člověku, který jí byl nejblíže, vůči svatému Josefovi. Je zvláštní, že v mnoha společenských systémech mají významné postavení pojmy jako diskuse a konference. Na tom ale není vůbec nic podivného, vždyť žádný člověk není tak snadno manipulovatelný jako ten, který je hovorný, a nikdo se nedá tak těžko ovlivnit jako ten, kdo mlčí, kdo umí držet jazyk za zuby a uchovat tajemství. Diskuse a debaty člověka rozcupují a rozdrtí. Jeho srdce se tím zároveň proděraví. To co mu svěřuje Bůh, pak propadá jako sítem. Není schopen mlčet jako Maria, o které je spáno, že naslouchala Božímu slovu a rozvažovala o něm ve svém srdci. Musíme se učit od Marie mlčení. Friedrich Nietzsche se k této věci vyjadřuje těmito slovy: „Kdo jednou mnoho hlásat chce, ten dlouho mlčí, světu skryt. Kdo jednou blesk chce zapálit, ten musí dlouho mrakem být!“ (Z díla: Neznámému Bohu).

Dialog

Co se rozumí dialogem, v naší době velice často citovaným slovem, se můžeme naučit rovněž v domě Mariině. Maria vede ve své nazaretské komůrce dialog s andělem. Naše církev není žádným debatním klubem ani teologickým pracovním kroužkem. Není místem, kde probíhá dialog od jednoho člověka k druhému. Církev je především místem dialogu mezi Bohem a člověkem tak, jak tomu bylo v případě Mariině v její komůrce v Nazaretě. Maria nedává žádné záludné otázky a nic nezpochybňuje. Její otázka je zaměřena prostě a jednoduše k praxi: Jak se toto poselství může uskutečnit? Nato pak říká své ano. Boží slovo postrádá jakýkoli informační charakter, aby tím tišilo naši žízeň po vědění. Boží slovo nejdříve povolává, aby nás tak vtáhlo do Boží blízkosti. Od první knihy Bible až do té poslední, od knihy Genesis až po Apokalypsu, je možno každou jednotlivou větu probírat stejný způsobem a přitom vždycky vyjde jako jakýsi destilát to malé slovo: „Přijď“, „Pojď“. Maria vstupuje do dialogu s Bohem, protože je stejně jako církev přesvědčena, že náš Bůh je Bohem rozhovoru. Ve své písni Magnificat to říká: „Jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky“ (Lk, 1,55).

Bůžkové, které si vytvořil člověk nemluví, jsou němí, Bůh však hovoří. Na počátku bylo slovo. Této skutečnosti odpovídá ze strany člověka naslouchání. Církev se ve mši svaté denně modlí: „Ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.“ Každý křesťan nese proto zodpovědnost, aby církev nebyla degradována na úroveň debatního klubu, ale aby zůstal uchován prostor dialogu mezi Bohem a člověkem. Kdo tento rozhovor s Bohem umí vést jako Maria, ten pak bude také schopen vést dialog s člověkem. Jedině tím, že nejdříve mluvím s Bohem o lidech, stávám se schopným hovořit s lidmi o Bohu. Jestliže se tento řád postaví na hlavu, pak je jakýkoli skutečný dialog v církvi odsouzen k zániku.

Připravenost

Na konci rozhovoru s Bohem a Marií se nachází jakoby její podpis na nevyplněné směnce: “Jsem služebnice Páně, až se mi stane podle tvého slova” (Lk 1,38). Celkovou výši obnosu napíše na tento šek sám Bůh. U Marie to znamená především toto: bez přístřeší v Betlémě, život bez domova v Egyptě, skrytost v Nazaretě, kříž a zrada v Jeruzalémě. Pod tím vším stojí tentýž bianko podpis: „Jsem služebnice Páně.“ Bůh pro své království potřebuje lidi, kteří jsou připraveni takovéto bianko šeky podepisovat. Neměli bychom to ovšem dělat lehkomyslně, protože Bůh nás skutečně bere za slovo. On totiž potřebuje takové vystavovatele bianko seků. Kdo tak činí, je odhodlán ke všemu. Z bianko šeku Matky Kristovy tak vzniklo evangelium. Možná, že se nám podaří čas od času takové menší nevyplněné směnky se čtyřtýdenní splatností podepsat, jen tak na zaučení. Když jsme s tím pak udělali svou zkušenost, mohli bychom naplánovat delší oběžní lhůty. Právě dnes potřebuje evangelium lidi, kteří dají své podpisy na bianko šeky, aby Bůh sám dosadil obnosy, které svět právě dnes potřebuje.

Z knihy Joachim Meisner: Úvahy o Panně Marii (Karmelit. nakl., r. 2006)

Comments

comments