Svědčit o Boží lásce

V Panně Marii potkáváme zosobněné křesťanství. Křesťanství lze výstižně vyjádřit jenom osobně, protože základem křesťanství je osoba. Způsob východního myšlení, které známe od pravoslavné církve, není příliš abstraktní, ale je osobní, především v Marii. Jako se na začátku Duch Boží vznášel nad vodami, tak k obnově stvoření dochází za působení stejného Božího Ducha, který zastíní Marii. Podle jednoho vyjádření východní církve je Maria duchovním rájem druhého Adama, to je Krista, dílnou pro sjednocení obou přirozeností, božské a lidské, a místem, kde se oslavuje událost vykoupení.

Církev, to jsem já

Nový zákon neví nic o ideologickém křesťanství, které tak jako tak existuje jen ve školních formulkách. Církev, která by jen opakovala učené suché formulky, by tak mohla žít jen sama pro sebe. Nebylo by se čeho obávat, protože něco takého nemá budoucnost. Církev nežije z abstrakcí, z disertací a habilitací. Z nich ještě nikdy nerostla ani nebyla životaschopnější. Církev je živá jen živými svědky, kteří slovo o Božím vykoupení řeknou nebo zpívají dál jako Panna Maria ve svém Magnificat. Jestliže by se chtěla církev v této hodině zkoušky udržet při životě jen svou vnější organizovaností , pak by to určitě špatně dopadlo. Církev skutečně žije jedině tím, že v ní jsou svědkové, ke kterým se Boží láska přiblížila natolik, že si získala jejich srdce, takže o ní mohou nyní sami svědčit. Boži slovo k nim přišlo tak blízko, že je sami mohou šířit dál. Jedině zde se rozhoduje o životě církve v naší generaci. Zde nejde o věc Kristovu, ale o Krista samého. Rozšířením teorií se udržují teologie, ale tím žádná víra nežije. Jistě není křesťanem ten, kdo se po teoretické stránce seznámil s evangeliem. K mnoha vlastnostem Božím patří také skutečnost, že si Bůh volí za své posly živé lidi. Na začátku evangelia tak stojí Maria jako svědkyně víry. Kristus nespadl k nám na zem po vertikále jako blesk, ale je nám podáván po horizontále, rukama Mariinýma. Církev je dole. Nejsou dvě církve, jedna nahoře a jedna dole. Církev je vždycky dole, o tom není třeba diskutovat. Maria stojí na začátku evangelia jako svědek Boží lásky ve znamení pokory a poníženosti. Dosvědčuje, že Bůh shlíží dolů do hlubin. Před vší pokorou člověka tu stojí jako první pokora Boží. To je také jádro Mariina Magnificat, protože Maria tuto zkušenost udělala. Ona může dosvědčit: Vím dobře, komu jsem uvěřila. Bůh mluvil k Abrahámovi, mluvil k Marii a mluví také dnes. Jeho slovo zaznívá a nezaniká v hluchotě. Stejně jako Maria jsou lidé, kteří dosvědčili: Učinil s námi veliké věci, protože je mocný. Církev je nádoba, nikoli obsah. Maria je nádobou naplněnou mocnou milostí Boží a ničím jiným. Protože Bůh je zcela nahoře, je ona zcela dole. Církev stejně jako Maria nemůže vzhledem k těmto mocným skutkům Božím dělat nic jiného než otevřít zcela své srdce a svůj život, aby se tak skutečně stala nádobou naplněnou Božím milosrdenstvím. Pán celých dějin je také Pánem jejího srdce. Při tomto rozsáhlém pohledu na dějiny Izraele, který Maria ve svém Magnificat vyjádřila, nakonec vše směřuje k jednomu jedinému bodu, kde ona stojí zcela sama: „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný“ (Lk 1,49). K tomu také směřují všechna slova o Boží milosti. Čím více budeme v této věci zaostávat, ať už jako jednotlivci nebo jako církev, tím závažnější bude jediný z toho vyplývající závěr o který jde: Učinil se mnou veliké věci. Od křesťana nebo od církve nelze nic očekávat, jestliže už nejsou schopni tuto skutečnost dosvědčovat. Církev dnes skutečně může potřebovat jen takové lidi, kteří jako Maria mají ještě co říci o tom, co s nimi činil Bůh.

Z knihy Joachim Meisner: Úvahy o Panně Marii (Karmelit. nakl., r. 2006)

Comments

comments