Blahoslavená, která si uvěřila (4)

Blahoslavená, která si uvěřila (4)

Říci ano Boží vůli

Jeden mnich-umělec dlouhé týdny vyřezával do dřeva Kristovu tvář. Když byl s prací hotov, začal ji zezadu vydlabávat, aby si ji sám mohl nasadit a tak přizpůsobit svému vlastnímu obličeji. Ten mladý mnich se chtěl stát nositelem Kristova poselství. Nikdo nepronikl tak hluboko do Kristovy tváře jako Maria. Nikdo nemohl tak výrazně zobrazit rysy Kristovy tváře jako jeho matka. Ona nám ukazuje možnost, jak se dostat „zevnitř“ do Kristovy tváře a tak se stát nositelem poselství.

Maria je vnímavá vůči Božímu vnuknutí

Maria je přesvědčena, že Bůh není nějaký němý bůžek, nýbrž živý, osobní a oslovující partner. Proto Bohu pozorně naslouchá. Nepřekvapí ji anděl, ale spíše obsah jeho poselství. Proto říká v Magnificat: „Jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky“ (Lk 1,55). Církve, která by neměla k předání nic jiného než strnulé věroučné formule, by se svět nemusel bát a nemohl by od ní také nic očekávat. Církev, ve které jsou muži a ženy, kteří jako Maria mohou dosvědčit: „jak slíbil“, taková církev je pro svět i lidstvo ke spasení důležitá a ke spasení inspirující. Hledat u Panny Marie tvář Kristovu znamená nedat se ovlivňovat především sdělovacími prostředky, ale Božími vnuknutími, nebát se tisku, ale být bohabojným. To znamená nehovořit podle přání lidí, ale podle toho, co chce Bůh. Takoví lidé jsou pak schopni své prosby formulovat tímto způsobem: „Ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!“

Maria je poslušná

Maria přijme Pána, který sám o sobě řekne: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal“ (Jan 4,34). Proto z Ježíšova „Buď vůle tvá“ (Mt 6,10) pro ni vyplynulo: „Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Pro křesťana není důležitějšího duchovního cvičení než ptát se po Boží vůli. Protože v dnešní době je možno pozorovat v církvi příliš mnoho lidského chtění, ztrácí tím církev na přesvědčivosti. Nejde zde například jen o to, jak se dohodnout na způsobu slavení liturgie, nýbrž o to, jak máme v liturgii najít Boha. Nejde o to, ptát se především, jak k nám dnes přichází Boží zvěst, ale spíše si položit otázku: Jak dnes a v hodině své smrti předstoupíme před Boha? Odporuje evangeliu, jestliže se snažíme pro sebe nebo pro svou vlastní skupinu dobývat pozice v církvi. Místo toho máme vždy přenechat prostor Kristu. Ve vůli Boží člověk najde sám sebe, a tím dosáhne i naplnění svého života. Maria je jediná, která proti většině svého národa říká ano Mesiáši. Její národ očekává zcela jiného Mesiáše. Maria neupravuje Boží přísliby na svou velikost. Unese to, že Bůh je větší než její srdce. Maria nechává být Boha ve svém životě Bohem a nepředpisuje mu, co se hodí a co ne. Proto také stojí pod křížem. Kristovo poselství se od samého začátku kříží s lidským očekáváním. Maria se ptá: Jak se to nemožné stane, když žádného muže nepoznávám? Kristovo poselství se kříží s lidskými propočty. Běda tomu, kdo je chce upravovat a přizpůsobovat nicotným plánům! Pán praví: „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“ (Mt 10,34). Toto Kristovo slovo jako by bylo udušeno v mírových řečech naší doby. Kristus přinesl Marii meč. „I tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí“ (Lk 2,35). Kristovo poselství nechce dávat člověku za pravdu, nýbrž ho chce obrátit. To bolí, ale tato bolest mění varovné Pánovo „běda“ v jeho horském kázání na blahoslavenství. Proto se také bolestná Matka Boží stává nejblahoslavenější Pannou.

Z knihy Joachim Meisner: Úvahy o Panně Marii (Karmelit. nakl., r. 2006)

Comments

comments